Vzrušené debaty o tom, zda je death metal hudbou pravých šlechticů, se u nás v redakci vedou pod taktovkou kolegy Reapera již roky. Ačkoli stále decentně pochybuji o tom, že takový Kníže po večerech spokojeně popotahuje z lulky za zvuku ORIGIN či MORBID ANGEL, musím dát redakčnímu smrtonošovi za pravdu v tom ohledu, že na dvoře death metalu se dějí pozoruhodné věci. Se svou odpovědí na téma aristokratického žánru přispěchali FLESHGOD APOCALYPSE, kteří svou novou desku prohlásili rovnou za krále.

Italští smrtonoši zakončili v roce 2011 albem "Agony" svou metamorfózu v symfo-death metalové těleso a po třech letech od vydání "Labyrithu" se vracejí s deskou, která tomuto trendu nasazuje korunu. Prorůstání klasických aranží s agresivní kytarovou a rytmickou složkou dostupuje vrcholu do té míry, že si kapela může dovolit jako bonus naservírovat album v čistě orchestrálním provedení. Pompézní aranže, postavené především na výrazných pochodových perkusích, monumentální žesťové sekci, ekvilibristických smyčcích a klávesových nástrojích, které evokují barokní hudbu, provázejí celou stopáž. Nemohou chybět ani mohutné chorální party, které dotvářejí megalomanský étos celé nahrávky. Neoklasické vlivy posiluje i využití sopránu Veronicy Bordacchini, která album předělí skvělým klavírním interludiem "Paramour (Die Leidenschaft bringt Leiden)" a v několika dalších skladbách tvoří dramatický kontrapunkt growlingu Tommasa Riccardiho.

Orchestrální podtext "King" nepůsobí v žádném případě jako hloupá a účelová vata, naopak vzbuzuje dojem, že je dílem lidí, kteří se o klasickou hudbu hluboce zajímají a pokládají ji za nedílnou součást své výpovědi. Původ FLESHGOD APOCALYPSE vede k velmi čitelné a zřejmé paralele s Lucou Turillim a jeho fúzí speed metalu a neoklasické hudby. Jeho death metaloví krajané se mohou opřít o nesmírně agresivní produkci Jense Bogrena, která některým momentům desky dává průraznou energii, jakou jsem naposledy slyšel na albu "Enki" od MELECHESH.

Nekompromisní důraz na rovnováhu podlazených kytary, explozivních blast beatů a orchestrální složky je však silou i slabostí celé desky. V některých momentech je strhující – např. v nekompromisním bachovském náklepu „The Fool“, jenže jak desce přibývají vteřiny a minuty (a poslechy), stává se zážitek z ní lehce otupujícím. "King" totiž trochu monotónně bručí a vříská. Zatímco první songy, které se velmi organicky prolínají, mají zprvu velmi uhrančivou sílu a energii, druhá polovina deska už jen recykluje dříve slyšené. A pokusy najít novou vitální mízu v naléhavosti ženského vokálu hraničí spíše s kýčem („Syphilis“).

Nechci se tvářit, že „King“ nemá šlechtické koule a prvotní podmanivost. Energie, se kterou udeří, je úctyhodná. Úctyhodná je i jeho aranžérská zdatnost, cit pro decentní melodické motivy a schopnost ústrojně fúzovat prvky ze dvou velmi odlišných světů. Nakonec se ale nedokážu zbavit dojmu, že namísto královské elegance se „King“ postupem času mění spíš v trochu únavné vladařské hřímání a dryjáčnické povzdechy.